E. Hemingway tady pro nás zanechal Pohyblivý svátek, knihu o Paříži z dob, kdy z každého rohu Paříže sálala touha po umění. Je to však HLAVNĚ kniha o psaní. Hemingway psal Pohyblivý svátek dlouho a psal tuto knihu jako zralý autor. Vytvořil text, který spisovatele (spisovatelku) v hodině velkého rozkolísání dokáže podpořit a dát mu (jí) naději a směr.
Papá Hemingway mě provází po celý život, někdy ve velmi podivných souvislostech. Komu zvoní hrana byl jeden z prvních románů, které mě opravdu hluboce zasáhly, hlavně stylem, schopností jednou větou udeřit až na dno. Pár let nato mi na Zámečku v Šilheřovicích velmi starý barman namíchal Hemingwayův oblíbený koktejl daiquiri , přidával k tomu historky o Hemingwayově přátelství s Fitzgeraldem a já mám dodnes pocit, že ten barman kdysi s těmi dvěma vysedával v baru a učil se od nich míchat daiquiri a vyprávět. Daleko později jsem měla možnost nahlédnout do vzpomínek účastníka života na porevoluční Kubě a sepsala jsem ten příběh v dialogu s Hemingwayovým příběhem Stařec a moře. To se nedalo obejít. Před pár lety jsem dostala od přátel pohlednici z Kuby, je na ní samozřejmě Hemingway a jsou na ní i slova z knihy Pohyblivý svátek.
Hemingway, můj Pohyblivý svátek…
Kniha, do které jsem se jako vysokoškolská studentka bláznivě zamilovala, má divný název: Tetička Julie a zneuznaný génius. Mario Vargas Llosa, peruánský nositel Nobelovy ceny za literaturu, nepatří v českých zemích k příliš čteným autorům, pro mě je ale jeho dílo poklad. Kniha Tetička Julie a zneuznaný génius mi nesmírně laskavým způsobem dokáže připomenout, o co mi v životě jde.
Zápas o text, to je disciplína těžké váhy. Llosa ji zvládl skvěle. Sdílet s ním historky, pocity a postřehy z doby, kdy začínal, to je elixír života. Vede nekonečné dialogy s bulvárním novinářem, který je jeho podřízeným, s geniálním spisovatelem nekonečných seriálů, s obdivovateli tohoto génia, se svým přítelem, ostrým kritikem jeho prvních spisovatelských pokusů, ale hlavně je v neustálém dialogu se svou obrovskou touhou tvořit text.
Je milé pozorovat, že snaha vytlačit z veřejného prostoru bulvár a nekonečné milostné novely je zřejmě stará jako lidstvo samo. Llosa patří k lidem, kteří tento nerovný zápas zvládli. Svým celoživotním dílem uhájil v nekonečném boji s kýčem hranice uměleckého textu.
Báječná kniha!
„Co například znamená slovo román? Víš dobře, že pro nás to neznamená dvě stě nebo tisíc potištěných stran.“ /Výčitka, Alba de Céspedes/
Výčitka italské spisovatelky Alby de Céspedes je kniha o psaní a o pokrytectví a je to i velmi ženská kniha. Pro mě má tato kniha i jeden bonus: jedna z postav se mi podobá. Když jsem knihu v roce 1984 četla poprvé, ztotožňovala jsem se s mladým spisovatelem, který psal svůj první román. Přítelkyně mi tenkrát tvrdila, že ne Gerardo, ale Francesca se mi podobá. Tenkrát jsem to neviděla.
Když jsem se ke knize vrátila v roce 2014, pochopila jsem: ty věčné útěky před pokrytectvím, ty věčné pokusy o psaní, ten věčný strach z vlastní nepochopitelnosti, tak žiji i já. Tato kniha ukazuje neslučitelnost psaní s jakýmkoliv druhem pokrytectví a také ukazuje proces psaní jako něco nejasného, něco těžko pochopitelného, něco s naprosto nejistým výsledkem. Přesto se denně miliony z nás pokoušejí něco nejasného a těžko pochopitelného psanými slovy zachytit. Výsledek je vždy nejistý a jen velmi málo z nás uspěje natolik, že si dokáže získat alespoň nějakého čtenáře. Většina z nás zažívá spíše jinou pasáž z této knihy:
„Všichni na mě civěli jako na zjevení. Ucítili známý zápach síry, který se kolem mě šíří už léta. … Znovu je vidím v salóně, jak popíjejí kávu: muži uzavření ve svých dokonalých oblecích, masitá záda žen chráněná měkoučkými norkovými štolami. Jenom mne nechránilo nic. V zádech jsem neměla nic než dlouhý řetěz svých jižanských předků, které hlad zahnal na sever…“
Slepé uličky, vyschlé studny, ztracené naděje. Každý se někdy dostane do úzkých. Když se do úzkých dostane spisovatel(ka), dokáže ho zachránit jiný spisovatel. Jsou knihy a jsou spisovatelé, kteří dokáží posílit a dodat odvahu. Znáte taky nějaké?
